Co je nejhorší? Asi kulturáky. No existují i horší věci, ale berme to tak, že zjednodušení není možná matkou moudrosti, ale mohla by být alespoň snachou sdílnosti. Být členem souboru, který se často přemisťuje z místa na místo, má mimo jiné tu výhodu, že z každého města, které navštíví nevidí žádné nudné pamětihodnosti, nýbrž pouze místní klub, někdy i s přilehlou restaurací. Ne v každém městě ovšem takový klub mají. A to poznáte záležitost skutečně vaší paměti hodnou - kulturní dům. Univerzální, chladná, nezalidnitelná a nepolidštitelná komunistická budova hranatého vzhledu (pro mladší ročníky: komunisté jsou takoví podivní patronové, kteří tady měli několik let určitou moc). Každá taková budova odpovídala určitým kvótám podle přesně daných směrnic o kulturním vyžití na počet obyvatel a kilometrů čtverečních (zkráceně obyvatel čtverečních). Ono vyžití představovalo především schůzování a plesy nejrůznějšího druhu, ale to teď ponechejme stranou. Nebo Stranou. Dnes zkrátka pořád stojí a zbourat je by stálo ještě více. A pravda, pořád lepší než nic. Nicméně vytvořit koncertní atmosféru je v takovém místě prakticky nemožné, protože genius loci zde bývá nepřemožitelný. Navíc platí nepřímá úměra - čím je obec menší, tím větší kulturák si postavila... Snad navzdory. Takže například do sálu dimenzovaného na dva tisíce diváků (což je třeba polovina města) přijdou dvě stovky posluchačů, kteří “vyjdou” na jednu až dvě řady podél pódia. To pak místo kotle máte spíš rendlíček. Nebo spíš kuchyňskou linku. A to je pořád ten lepší případ, protože posluchači se v takto rozlehlém a prázdném sále bojí (což celkem chápu) a vytvoří, jak říká Čachťák, tzv. “podkovu”. Tedy rozestaví (a při velice časté stolové úpravě spíš rozesadí) se podél všech tří zbývajících stěn, tedy tak, aby byli pokud možno co nejdále od pódia. Pokud se nějaký odvážlivec vydá do osvětleného středu (a tím pádem do středu pozornosti) zjistíte, že to není odvážlivec, ale opilec, jehož tanec spočívá především v hledání rovnováhy, kterou většinou spolehlivě nalézá až na zemi. A stejně tak jako nebývá obvyklé, že by nějaký kulturák měl přístup bezbariérový, tak je téměř jisté že bude i bezbarový. Pokud náhodou bar má (a nabízí trojkombinaci pivo-soda-tatranka), tak nic z jeho sortimentu nemůžete spořádat v sále. Na to dohlíží hned několik postarších pořadatelů, kteří bývají zpravidla doplněni členy požární hlídky. Není výjimkou, že tato hlídka, pročesávající v průběhu vystoupení publikum vyvádějíce ze sálu pokoutně pokuřující jedince, bere cigarety i účinkujícím. Inu pořádek platí pro všechny! Vracím se na začátek. Nejhorší jsou kulturáky. Ale přesto bych je tak úplně nezatracoval a hlavně nerušil! Jednou to bude vzácnost a příští generace si je budou hýčkat jakožto vzácné totálně-kulturní skanzeny. A my budeme moci pyšně vykládat o tom, že ještě pamatujeme doby, kdy se používali úplně běžně! Přestože skanzeny jsou to už nyní. Možná už nyní vzniká jejich kult. To se pak z kulturních stanou kultovní domy!
Mardoša
mardosha@noise.cz
