ČÍSLO 09/2001

I)Nechci vás unavovat příliš veselými historkami z natáčení, ale tuhle si neodpustím. Navíc ani z natáčení není. Je ze zvukové zkoušky.
Na zvukovkách si po čase většinou každý ustálí nějakou tu větu či frázi, kterou používá, když je potřeba vyzkoušet mikrofon. Nějaké to počítání, pozpěvování a podobně. Já jsem už před více než rokem najel na větu "… pánové Fižijé, Korbel a Mazlén ať se laskavě dostaví k panu Gitónovi…" (psáno foneticky), což je jedna věta z filmu Roztržitý.
Říkal jsem ji i na festivalu v Podbořanech na náměstí. Asi po dvaceti minutách ke mně na pódiu přistoupil nějaký chlápek v červené šusťákové bundě, v ruce rohlík se salámem a ptá se: "Vy jste tu někoho vyvolávali?" "Ne, nikoho," odpověděl jsem nepravdivě, protože na onu větu jsem už dávno zapomněl a její význam už stejně nevnímám. "Ale jo, někdo z Vás tady vyhlašoval, ať se někdo někam dostaví!" neodbytně pravil rohlíkář. "Jo tak, vy myslíte tohle! Tak to jsem říkal já. To bylo, ať se pánové Fižijé, Korbel a Mazlén laskavě dostaví k panu Gitónovi, to je z jednoho filmu, já jenom zkoušel mikrofon," vysvětloval jsem. Chudák, říkal jsem si, myslel, že se třeba našlo něco ztraceného nebo tak. Ale on mě zpražil: "Tak ten Korbel jsem já, tak si na to příště dejte pozor!"
Možná vám to tak legrační nepřipadá, ale naživo to byla fakt legrace. Zeptejte se kluků, jak se smáli! Nicméně jsem se nepoučil a větu říkám stále dál. Časem se snad dostaví i Fižijé s Mazlénem. Přeci jenom Giton čeká…

II) Ze stejné akce mám i další zážitek. Jako host skupiny Příbuzní tam vystoupil Honza Nedvěd. Byl to vlastně můj první koncertní zážitek s ním. Až doposud jsem tedy neměl příležitost setkat se s jeho převelikou náručí, všezaplavující láskou, ušlechtilou duší, nemístnou skromností a odzbrojující upřímností. Vím, ironizovat Nedvědovy projevy lidskosti je možná trochu nízké, ale já si nemůžu pomoct. Neustálým přemíláním pojmů, na které si člověk dává pozor i v duchu, a jejich vykřikováním do světa si o to prostě chtě nechtě říká. Přemýšlel jsem o tom, proč na mě výroky typu "prosím Vás, buďme tolerantní" a jiné působí tak nepříjemně a nepatřičně. Kromě toho, že jsem si trochu připadal jako náhodný svědek srazu Svědků Jehovových, mě napadl termín citový fašismus, který mé pocity vystihuje asi nejlíp. Když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem tohle spojení nevymyslel, že Emotional Fascism se měla původně jmenovat třetí deska Elvise Costella z roku 1979, která nakonec vyšla pod názvem Armed Forces. (Mimochodem, ta je skvělá! Už jsem ji dlouho neslyšel, asi bych to měl někdy zase napravit.) Vida, jak Costello Nedvěda docela přesně odhadl, aniž by ho kdy slyšel. Přitom je to vlastně taky písničkář. A ještě jedna zajímavá souvislost: tohle album uzavírá skladba What's So Funny 'Bout Peace, Love And Understanding?. No jo, rozdíl je prostě v tom, když o těchto věcech zpívá nebo mluví Nedvěd a když Costello. Někdy to prostě funny, ale taky trochu sad, je.
Nicméně náš Dušan si razil svoje, ještě trefnější heslo: Iggyho Popa na ně!

III) Jelikož jsem byl prakticky celé léto v Praze, mohl jsem chodit na koncerty. Bohužel touhle dobou se jich moc nekoná. Všechno je to venku z města pod širákem. Ale koncert Bollywood brass band v Akropoli se konal a byl výborný. Je to ohromná dechová sekce, kterou doplňuje rytmická sekce. Dohromady asi deset lidí. A teď si představte, že tu dechovou tvoří takové paní, které vypadají jako středoškolské profesorky ve středním věku, a pánové, takoví seriozní a taktéž "středověcí" typové. Zatímco rytmická se skládá z chlapíků z TransGlobal Underground a podobných part. Výbušná kombinace, která naživo byla ještě větší hukot, než jsem čekal. A nejrozjetější byly samozřejmě ony "profesorky". Skvělý koncert a žádné bahno. Má mě pak mrzet, že jsem ve městě?

Mardoša
mardosha@noise.cz