ČÍSLO 02/2001

Tak jsem koukal, že jsem byl počátkem tohoto ročníku i se svým pozorováním přesunut dozadu. To Vám jen říkám, kdybyste mě hledali. No jo, ale jestli tuto radu čtete, tak už je celkem zbytečná, a jestli ji potřebujete, tak ji zase nevidíte. A tak je to se vším…

Události v České televizi byly v poslední době už dost přetřásané, ale já jsem si řekl, proč bych si také ještě trochu nezatřás. Při pohledu zvenčí to působí trochu zmateně a zevnitř to je zase obyčejnější, než by člověk čekal. Ale abych to shrnul: České televizi se po dlouhé době podařila výborná adaptace!
Viděl jsem bohužel jen některá pokračování, ale opravdu se mi líbila. Zřejmě konečně pustili ke slovu mladé a odvážnější tvůrce. No schválně si zkuste vzpomenout, kdy se televizi nějaká takhle povedla. Napínavá, interaktivní, s prvky mystifikace, současná a přitom reflektující i minulost.
Skvělá byla například epizoda, která se mohla jmenovat „boj o čudlík“, kde kladní i záporní hrdinové v přímém přenosu bojovali o jeho zmáčknutí, která byla navíc vtipně vypointovaná dvoudenní zčernalou obrazovkou. Triky byly opravdu výborné! Neotřelý byl i nápad s propojením obou kanálů ČT, čímž byla divákova mystifikace bravurně dotažena. I ze svého okolí vím, že mnoho lidí se fakt nechalo nachytat. Ale všichni přece víme, že v televizi je všechno jen jako. Nic není doopravdy. Jako skutečná trefa do černého se ovšem ukázalo použití zpravodajského velína coby hlavní scény, kde se odehrávala většina dílů. Z původní nevýhody – nedostatku prostředků ČT na externí natáčení – se zde stává výhoda, která celému projektu ještě přidala na autenticitě. Podobně vtipně (levně, ale přitom působivě) byly řešeny i kostýmy. Koho by to napadlo: obyčejné červenobílé dikolóry! Jednoduché a přitom účelné. Co však ještě více odlišovalo tento od jiných podobně zaměřených pořadů, bylo napojení na další program, který se konal mimo obrazovky. Teď mám na mysli především sérii představení a setkání pod otevřeným nebem – tzv. „demonstrace“. S bohatým kulturním programem. Své vystoupení zde například odehráli Ivan Hlas nebo Jaroslav Hutka. A pracovníci TV z nich ještě vyrobili „narychlo“ sestříhané klipy. Naprostým vrcholem byly dva obrovské happeningy na Václavském náměstí, kterých se zúčastnilo okolo 100 000 aktérů a fanoušků pořadu.
Teď jde jen o to, aby tvůrci dokázali odhadnout potenciál tohoto námětu. Přece jen v posledních dílech už docházelo k mírnému opakování. Bylo by škoda toto zajímavé a silné téma rozmělnit.
Vypadá to, že největšímu veřejnoprávnímu médiu se v postmoderním duchu podařil vskutku impozantní vstup do nového milénia!

Napadlo mě, že bych mohl, jestli by Vám to nevadilo, buď pokaždé, nebo jen občas napsat pár řádek o tom, která muzika v poslední době našla cestu do mé rovné věže nebo na kterou jsem si, třeba do klubu, našel cestu já. Přece jenom tohle je hudební časopis, že. Nebojte se, nebudu sestavovat žádné ankety, žebříčky ani štafličky (těch si myslím užíváte dost). Vždycky jenom napíšu, kdo je zkrátka nejlepší, a hotovo. A už vůbec nečekejte žhavé novinky, na ty si v klidu počkám, až trochu vychladnou v bazarech.
Mám-li být maximálně aktuální, tak právě teď mi hrají The Smiths písničku Death Of A Disco Dancer. Doufám, že mě nestihne podobný osud. Ale když píšu, tak netančím. Neumím totiž dělat dvě věci zároveň. A tohle by byly vlastně tři! Tančení, psaní a umírání. (Teď mě napadá, že bych možná díky této své nešikovné vlastnosti nemusel nikdy umřít, když bych pořád něco dělal. To já si ale zase rád občas odpočinu.) Co se The Smiths týče, tak jsem si nedávno na CDčkách nakoupil ta alba, která jsem měl už léta na kazetách, a musím se přiznat, že až teprve nyní jsem jim přišel opravdu na chuť. Pop ve své čistotě. Toto je jejich myslím poslední řadovka „Strangeways, Here We Come“ (volně přeloženo: „Divnosti, tak jsme tady“) z roku 1987. Girlfriend In A Coma. To jsou mi tedy vyhlídky…

M a r d o š a
mardosha@noise.cz