|
ZUBY NEHTY - Kusy Pražská undergroundová kapela ZUBY NEHTY letos na podzim vypustila po dlouhých patnácti letech kolekci nových skladeb, byť již nějaký ten rok zpátky opět vystupuje. Z posledních let nahromaděná várka písniček dostala název „Kusy“, což lze považovat za název velmi trefný, neboť jde o skládanku songů, které vznikaly po celé několikaleté striktně koncertní období a rovněž také díky tomu, že jde o věci, na kterých se autorsky samostatně podílela většina členek. Co k albu tedy říci? Celý materiál vlastně navazuje na zajímavý hudební odkaz kapely z devadesátých let. Písničkářský rukopis ZUBY NEHTY byl vždy osobitý, plný jisker, schopností vykreslit z prakticky obyčejných témat, věcí a situací, zajímavé textové mini-příběhy. Kapele vždy hodně pomáhala mnohohlasnost, neboť jsou vlastně všechny členky pěvecky aktivní. Stejně tak je tomu ohledně nástrojů, kdy v písních rytmickou sekci a klavír doprovází dechové nástroje (flétna, saxofon…). Novou desku si vzal pod producentský dohled Miroslav Waněk a nahrávalo se ve studiu Ondřeje Ježka. Třináct zdejších skladeb si sice neklade za cíl dobývat nějaké nové horizonty progrese, ale rozhodně v duchu tradic potěší, konkrétně spíše jen navazuje na starší tvorbu. Je sice pravdou, že nové skladby na mne působí trochu ospalejším dojmem, stejně jako ona Paní, o které je zmínka v dalším pokračování známého a tradičního písňového cyklu. Zde má dotyčná číslo šest a patří k nejlepším songům na novince. Starší tvorba působila logicky více živelně a nadšeně, což se jeví jako věc, která prostě již zřejmě nejde ovlivnit. Ten rozdíl však nechápu jako značný. Jako velký příznivec třaskaviny jménem DYBBUK se sice mohu trochu pozastavit nad jistým závanem unavenosti, ale mám pocit, že je daleko lepší (z pohledu hudebnic nechat vše jen plynout) zachovat si přirozenost, než se násilně tlačit do dravějšího podoby. V tomhle směru „Kusy“ působí věrně. Jen mám pocit, že nová tvorba má jaksi „důstojnější“ (pro mne určitě lehké mínus) základ, neriskuje, nepřekvapuje, tudíž v takové míře nerozradostňuje, tak jako tomu bylo u známých klasik, které před dvaceti lety bodovaly rozjařeností, kouzelnou infantilitou a širším spektrem divadelního projevu. Do současnosti by se tyto vlastnosti už asi nehodily, a tak nové songy vnímám oproti těm starým, jako písně jdoucí skrze pomyslný emoční filtr. Ono by to pro někoho asi mohlo působit trochu nedůvěryhodně, kdyby tyhle dámy vysázely na plac sadu nekompromisních punkových dělovek po vzoru songu „Kilgore Trout“ nebo skrytého pokladu osmdesátých let - „Na Můstku“. Titulní skladba byla správně vybrána jako „flagboat“ celého alba. Jde o výraznou a velmi dobře zapamatovatelnou píseň. „Paní VI“ udržuje vysokou laťku nastavenou předchozími díly. Její text nemá chybu. Jinak za dalece nejlepší song považuji závěrečnou „Ve vlnách“, která zde výtečně navazuje na atmosféru někdejší skladby „Velryby“, kterou už léta řadím mezi to úplně nejlepší z repertoáru ZUBY NEHTY. Špatné nejsou ani „Žižkov“ (byť „Karlín 1984“ se v pravěku povedl více), „A struna praskla“ (s kouzelným hlasem Alice Flesarové a textovým zaškobrtnutím - Dej si ještě jednou tuhle rundu. Kam bys taky milej zlatej pospíchal, zažiješ tu neskutečnou bžundu - tady mne, i s přihlédnutím k verzi, že recenzent je prakticky taky kamarád, napadá odpověď - hm, nevím nevím), nebo roztomile obrazotvorné hymničky jako „Jaguár“, „Liščí“ a „Dneska“, naopak mne moc nezaujaly skladby „Líný tango“, „Noční můra“ a hlavně „Bufáč“. Prostě deska, jenž je skládankou z několika velmi dobrých skladeb, několika dobrých a několika méně dobrých, takže radujme se a buďme šťastni, ZUBY NEHTY mají konečně další desku, která rozhodně není špatná.
|
|