|
Psaly písně o divných paních v tramvaji, na které už doma nikdo nečeká, nebo o dívkách s dítětem v břiše, co v ušmudlaném únoru touží vidět moře. Jmenovaly se Plyn, pak Dybbuk (některé chvilku i Panika) a od roku 1987 Zuby nehty. Pro dívčí kapelu je nejpříhodnější ten poslední název – když se holky perou, přicházejí přece na řadu právě zuby a nehty. A že mají legendy české rockové alternativy stále chuť provokovat, kousat a drápat, dokazuje i jejich nové album Kusy (Indies Scope).
Zuby nehty se vracejí do hry
Zuby nehty nevydaly nahrávku dlouhých patnáct let. Jenže v poslední době se opět začaly objevovat na pódiích a autorská jiskra – zdá se – přeskočila. Výsledkem je třináct nových skladeb, skvěle navazujících na dávnou poetiku i charakteristický zvuk skupiny. Nápady, melodie, refrény, vokály, nástrojové obsazení, to všechno je přesně tak, jak má v případě Zubů nehtů být, jen už to není tak rozpustile nevycválané. Zato přibyla kapička nostalgie, a vlastně není divu, vždyť „čas nikdo nedohoní“ a „v noci zdá se, že se nikdy nerozední“, jak v titulní písni posmutněle konstatuje duše kapely, pianistka a zpěvačka Marka Míková.
Záchvěvy melancholie ovšem nic nemění na tom, že nejméně polovina nových písní se odehrává v živějším až dravém tempu, čemuž jistě přihrála producentská účast Miroslava Wanka. Lídr Už jsme doma zavřel své vrstevnice do studia a natáčel s nimi živě a najednou, kdepak nahrávat pěkně nástroj za nástrojem. Tím pádem je zvuk příhodně autentický a stejně nepřikrášlený, jak ho známe už z kultovních snímků Dybbuku. Což samozřejmě dobře ladí s typickou textařskou hravostí i jistou hubatostí, jež dámy ani ve zralém věku nepřešla: „Bude tu takhle sedět navždy, sledovat góly, body, vraždy… navždy!“ zpívá se v miniaturce o paní věčně zírající „na bednu“.
Zuby nehty se s albem Kusy vracejí do hry. Jejich páté studiové album je překvapivé i přesvědčivé zároveň. Zbývají koncerty – ty potvrdí, zda jsme skutečně svědky velkého domácího comebacku.
|
|