|
Zuby nehty přišly po patnácti letech s novým řadovým albem Kusy. Stejně se ale zdá, jako by od minulého Loď odplouvá z roku 1999 uplynul rok, dva a kapela zpracovávala materiál z jedné várky a koneckonců i se stejnými lidmi.
Album začne hrát a srdce dávného příznivce kapely se zatetelí blahem. Pořád ten stejný zvuk, stejně mladě znějící hlasy, místy až s náznakem dětsky naivní výslovnosti, jednoduché, ale charakteristicky složené písničky. Hravé texty, které dokážou vyhmátnout podstatu drobných pozorování s nelítostnou přímostí a přitom s nikdy nemizící poezií. Jádro kapely zůstává stejné a stejný je i producent Miroslav Wanek, s nímž jsou Zuby nehty evidentně spokojené a dobře si s ním rozumějí.
Najdou se, ztratí se, minou se, vrátí se
Tak se zpívá v písničce Lišky a dalo by se to vztáhnout na celou dráhu kapely od prazačátků jménem Plyn přes Dybbuk až k Zubům nehtům, které trvají dodnes. Členky „tvrdého jádra“ se našly už v roce 1981, ztrácely se porůznu, ještě z Dybbuku do bočního projektu Panika s popovějšími ambicemi, až se setkaly v Zubech nehtech, kterým se původně načatý tvar povedlo ustálit a zatím i víceméně zakonzervovat. Jejich staré nahrávky mi znějí spíš v uších a paměť je klamná, ale mezi remasterovaným albem Dítkám a novinkovými Kusy se hledají rozdíly jen velmi těžko. Dokonce bych řekl, že snaha udělat to stejně jako za starých časů je úplně vědomá. Nové publikum se tu určitě cíleně nehledá, spíš se spoléhá na osvědčené postupy. Ty jsou ale natolik svěží a osobité, že se s nimi dá jednoduše a se ctí vyjít, zvlášť když se vracejí po tak dlouhé době. Problém by samozřejmě nastal, kdyby kapela začala chrlit taková alba každý rok, ale tím se případně nechme do budoucna překvapit.
Návrat Zubů nehtů k aktivní tvorbě a nejen občasným návratům s přehráváním starého repertoáru je pro mě vítaný natolik, že se mi k němu vlastně dost těžko přistupuje kriticky. Je to prostě pořád všechno stejné jako dřív: zdá se, že dámy také trochu vzpomínaly a jsou ve svém osvědčeném světě spokojené. Vícehlasy a zpěv celkově se mi sice zdají přece jen o něco uhlazenější, ale punkové ukřičenosti z něj pomaličku ubývalo už dávno a přelom ke kultivovovanějšímu projevu jsem z nich zřetelně pocítil právě na albu Dítkám, když jsem ho kdysi slyšel poprvé. Bicí jsou trošku víc normální bicí než dávné frenetické bouchání à la Maureen Tucker, v klavíru je víc klidu, flétna a saxofon jsou také maličko klidnější a líp intonují, ale… ale čert to vem. Ten zdravý základ je přítomen stále.
Jistě, dalo by se maličko pohrabat v tom, že snění v Bufáči už mi k dospělým a vcelku zachovale působícím lidem příliš nesedí, nebo že Jaguár je trošičku marná variace na Tygra (ano, vím, že si toho všimne každý osel). Když se ale ocitneme na Žižkově, kde koukáme na nebe a hladíme kámen, rychle si vzpomeneme, že za tímhle světem je opravdu ještě něco víc.
Popravdě řečeno si vzpomínám na málo českých kapel, na jejichž koncerty a alba bych se vyloženě těšil a hleděl si je nenechat ujít. A to bez ohledu na své hudební preference, přece jen v čase proměnlivé. Byla v té hudbě vždy jakási osvěžující jistota, která se z ní neztratila ani po patnácti letech. A když to vydrží i dalších patnáct, vůbec nic zlého se – alespoň pro mě – nestane.
Zuby nehty: Kusy. Indies Scope 2014, celková stopáž 36 min.
Zuby nehty na Flédě, foto Boris Klepal
|
|