|
8.1.2013
Plzeň – Už více než třicet let se každý rok v období Vánoc objevuje Marka Míková na televizních obrazovkách jako krásná princezna ve filmové pohádce Jak se budí princezny. Ve čtvrtek ji můžete vidět v Divadle pod lampou jako rockerku; zpívá a hraje na klávesy v kapele Zuby nehty. Historie této skupiny sahá až do roku 1981...
Tři členky kapely – vy, Hana Řepová a Pavla Jonsson (dříve Slabá) – spolu hrajete již více než třicet let, vždyť kapelu Plyn jste založily v roce 1981. Navíc se k vám záhy přidala i Kateřina Jirčíková, která s vámi začala hrát o tři roky později, když se Plyn přeměnil na Dybbuk. Co udrží partu holek pohromadě tak dlouho; je to láska k podobné muzice nebo silné přátelství?
Nepřestávám se tomu divit. Jsme každá tak jiná a přece je nám spolu dobře. Každá přinášíme i do hudby jinou strunu, ale to, co vznikne dohromady, je prostě naše hudba. To by nikdo jiný nesložil. To jsou nezaměnitelné Zuby nehty. Hudba je nádherná věc. Vymyslet melodii, slova, složit písničku, pak ji hrát a zpívat je jedna z nejkrásnějších věcí, co znám. Pavla, Hanka, Kateřina i Alice to mají stejně. Je to vzácnost, že jsme se tak sešly a že nás to spolu pořád baví.
Dočetla jsem se, že na začátku vaší hudební kariéry o vás tehdy drsní rockeři mluvili jako o pusinkách z filozofické fakulty, nedávno se o vás ale v médiích vyjádřili jako o punkerkách z Prahy. Čím se cítíte být více?
Filozofickou fakultu vystudovala jen Pavla a Hanka, takže mystifikace. Pusinky jsme nikdy nebyly, za to ručím, a punkerky vlastně taky ne. Myslím, že jsme ´divný pani´. Postupně vrůstáme do některých postav z našich písní totiž. Takže já v poslední době užírám v tramvaji dorty a dělám jakoby nic. Jsem prostě ´pani III´.
Čistě ženských rockových kapel u nás ani ve světě moc není. Na počátku osmdesátých let jste byly jediné. Pak vznikla Panika, v níž ale hrály některé z členek Dybbuku. Panice ale hudbu i texty, na rozdíl od Dybbuku, psali většinou muži. Na přelomu tisíciletí se objevila třeba kapela Gaia Mesiah, ale měla baskytaristu ne baskytaristku. Navíc právě u Dybbuku si hudební kritici i fanynky kapely cenili toho, že interpretuje vlastní texty o postavení ženy v tehdejší společnosti. Proč je podle vás minimum ženských rockových kapel, které přinášejí ženský pohled na svět a vypořádávají se s ženskými problémy? Je nedostatek čistě dívčích rockových kapel dán i tím, že je jen málo žen, které by ovládaly elektrickou kytaru, baskytaru či bicí?
Chlapských kapel je spousta, to je fakt a nikdo se nad tím nepozastavuje, ale ženských tolik není. Proč to tak je, to opravdu nevím. Možná je náročné tahat aparát a bicí, odehrát koncert, často se nemít kde osprchovat, natahat zas všechno do auta a odřídit noční cestu domů a druhý den frčet do práce a dělat to naplno... Ale co se týče té otevřené reflexe ženských pocitů, řada současných kapel je ve svých písních má pořád, například Vobezdud, Čokovoko, Budoár staré dámy... Ostatně, momentálně i my máme mezi sebou muže. Pavla si dala nějaký čas volno, aby dopsala dizertační práci, a tak s námi hraje Honza Maxa.
Sex, drogy a rock´n´roll už asi zní jako klišé, nicméně mnozí rockeři vaší generace velmi rádi vzpomínají na fanynky v šatnách a na mejdany v hotelech, popřípadě přiznávají i drogové zkušenosti... Co k tomu tématu můžete říci za ženskou rockovou kapelu?
Pochopitelně jsme si užívaly jako ženy dvojnásob. Naše kronika by kdekoho překvapila. Jednou ji vydáme. Myslím, že bez ní bychom už asi těžko vydolovaly z paměti nezapomenutelné historky, protože, jak se říká: Kdo si ty léta pamatuje, ten to neprožil.
Podle rozpisu koncertů hrajete dvakrát až třikrát do měsíce. To určitě znamená, že máte ještě civilní povolání...
Kateřina Jirčíková hraje v pražském Divadle v Dlouhé. Hanka Řepová pracuje v terapeutické poradně. Pavla Jonssonová učí na Englo American Collage a na Filozofické fakultě. Alice Flesarová je na mateřské a já jsem na volné noze, věnuji se režii a divadlu.
A co uslyší návštěvníci vašeho plzeňského koncertu? Dojde na staré hity, jako jsou Bílí ptáci, i na nějaké novinky? Vždyť poslední album Loď odplouvá jste nahrály v roce 1999...
Bude to tradičně směska starých i nových songů. Moc se těšíme! Ani si nevybavuji, kdy jsme Pod lampou hrály naposled, je to už opravdu dávno. Nové album se pomalu klube. Máme zatím sedm nových písní a počítám, že se do nahrávání pustíme nejdříve na podzim 2013. Až dozraje...
Autor: Hana Josefová
|
|